Filip Doušek a Radka Denemarková. Těžko najít dva rozdílnější autory. Vystudovaný ekonom, dnes působící jako analytik a bohemistka a germanistka zdánlivě nemají nic společného. Přitom oba jsou v posledních knihách fascinování ptáky a jejich formacemi, kteří se proplétají textem. U Douška pouze jsou pouze součástí „filozofické” knihy, Denemarková přímo říká, že „kniha je psaná z pohledu vlaštovek”.
Vzpomínám, když mi bylo kolem dvaceti let. V hlavě mi vířila spousta myšlenek, řadu z nich jsem dal na papír a stále jsem měl neodbytný pocit, že jednotlivé motivy se mi propojí do jednoho velkého celku. Je to jako pátrání pro vyšší pravdě, hledání té pravé východní filozofie, spojování kamínků. Jsou to skvělé euforické pocity, zejména, když stále máte nové podněty a cítíte, že jste stále blíž vysněnému cíli. Ale časem zjistíte, že většina motivů spolu souvisí jenom náhodně, jiné mají pár společných prvků, ale ve skutečnosti jsou zcela odlišné.
Pracovně pocitům svého pozdně dvacetiletého já říkám „mít nasráno v hlavě”. Dobré na tom je, že všechno můžete rozebírat s kamarády, kteří vám v té době rozumějí. Ale nejlepší je, že tyhle myšlenky napíšete do deníčků a blogísků, které odvane čas a ztratí se ve víru internetu. Horší je, když si toto myšlení přenesete do vyššího věku a ještě se ho snažíte prezentovat veřejně.
Přátelé mě nemůžou podezřívat, že bych neměl rád rád experimentální prózu. Některé knihy Woolfové jsem četl podroušený v nočních rozjezdech, jiné zcela střízlivý posilňovaný jenom čajem. Kdysi jsem přečetl každý kus papíru, který se mi dostal do rukou.
Tím spíš si myslím, že Příspěvek k dějinám radosti je špatná kniha, která má hned několik chyb. První je zcela samoúčelné hraní s jazykem, které neslouží formě knihy, nikam ji neposouvá, je to pouze mlácení prázdné slámy. Autorka sama zřejmě pocítila, že takto by kniha byla nesrozumitelná, proto na začátku prokládá zcela samoúčelné pasáže s komplikovaně líčeným dějem, později děj líčí stále srozumitelněji a blábolivá místa vynechává.
Autorka to sama pěkně napsala „všechno smetí, hlušina ušpiněných stránek, zprzněný jazyk a touhla nikoli přemýšlet a psát, ale jen vydávat produkt, naplňují vzorce a zabíjejí literaturu”. Já tedy myslím, že literaturu zabíjejí věty končící „a německá a ruská a nigerijská a americká restaurace a a a a a a a a a a a a”, případně „a japonských a brazilských pohlavárů a a a a a“.
Denemarková zřejmě považuje postupný převod knihy do lidského jazyka za znak stylu, já naopak za jeho nedostatek, který neměl přejít přes editora.
Druhý nedostatek je závěrečná pasáž, která je jakýmsi slepým střevem knihy. Nejsrozumitelnější pasáž knihy se skrývá za epilogem, zároveň je to část, která je pouze oslím můstkem spojená s předchozím textem, aby autorka mohla vyjádřit svůj názor na Edvarda Beneše. Připomíná mi to film Abraham Lincoln: Vampire Hunter - také je to alternativní historie, pouze v tomto případě je to méně vtipné. Nechápu snahu autorky spojit dvě nesourodé části to jednoho celku, přijde mi to zcela samoúčelné.
Nesouhlasím s Varyšovým hodnocením Denemarkové na základě rozhovorů. Myslím si, že ženy mají právo vystupovat stejně sebevědomě jako muži, mají právo se chvástat, mají právo svá díla obhajovat a chválit. A myslím si, že se spisovatelé mají hodnotit pouze na základě tvorby. A tady musím Příspěvek k dějinám radosti zařadit jako ženskou verzi Hejna bez ptáků, tedy za špatnou literaturu.
Klára Kubíčková ve své recenzi píše „Po dočtení románu Příspěvek k dějinám radosti převládá v čtenáři touha autorce poděkovat.” Já bych se naopak nerozpakoval požádat o vrácení peněz za knihu, nejlépe i za proplacení promarněného času.
Příspěvek k dějinám radosti na knihy.idnes.cz
Hejno bez ptáků na knihy.idnes.cz
